Ira Mimosa

Ira Mimosa tančí ve větru, uvitá z křehkosti a melancholie, zvláštního vnitřního smutku, mísícího se s tichou radostí prožívanou pod zavřenými víčky, je jemnou, skoro neslyšitelnou melodií, která vám zní v uších, když jdete kolem řeky, když se zastavíte uprostřed cesty a nevidíte tam ani zpátky, jakoby sama zamlžená krajina kolem vás tiše zněla a její ozvěna ve vás zůstávala ještě dlouho po návratu domů.